DÁREK

 

                Od toho dne, kdy jsem je potkal, nemohu spát. Neustále je vidím před sebou, jako obraz naprosté

dokonalosti.  Pár, který tvoří idylu. Idyla, která tvoří život.  Abych se přiznal, vidím více ji. Vlastně jenom ji, a to skoro pořád. Zavřu oči a mám ji před sebou.  Afrodité by musela nad sebou plakat, kdyby ji viděla.  Mona Lisa by se přestala smát, kdyby viděla její úsměv. Není už pro mne jiné  ženy.

A jak se k němu vroucně chová, jak uctivě zvedá oči, když na něj hledí. Připadá mi jako dokonalost sama. A také mu říká miláčku. Pořád. Je to něco nádherného. To je pravá láska, je to láska s velkým „L“. Avšak se nemohu zbavit dojmu, že z její strany je láska větší, závislejší. On se k ní místy chová neurvale, někdy tak panovačně, že se sám divím, že to ona nevidí a pořád na něm tak visí. A pořád tak vroucně. Takovou lásku já mít, co bych za to dal! Občas přemýšlím, že ho zabiju. Někde si na něj počkám a … . To vlastně ne. To bych o ni zase přišel. A já ji tak chci, a on se k ní vůbec nehodí. Po ničem jiném už ani netoužím, jen po ní. Kolikrát na mne padaly ty její dlouhé černé vlasy, kolikrát s nimi dělala stan nad mojí hlavou a z vrcholu toho stanu hleděla do mých očí dvě modrá světla. Jak modravé plameny, které svítí po nocích v bažinách a které vábí člověka tak dlouho, dokud jej nedostanou. Ach, kolikrát jsem cítil její dech v blízkosti svého, kolikrát jsem cítil, jak její tělo splývá s mým. To všechno už proběhlo tolikrát a vždycky s černým koncem z probuzeného snění, které vždycky prohloubilo moji trýzeň, která je čím dál tím větší. Cítím, že bez ní nemohou být.                                                                                                                                     Od té doby jí nadbíhám. Já vím, je to směšné, ale pro člověka, který je zamilován, co je směšné? Chci být s ní, pořád, stále blíž a blíž. Copak to není možné pro toho, koho trápí trýzeň a kdo se utápí nadějí zítřka, že ten druhý konečně pochopí!? Já vím, je to smutné tohle udělat kamarádovi, ale zase tak velký kamarád to není. Učili jsme se spolu, pak přišla vojna, v podstatě ho vůbec neznám. Proto jsem se rozhodl. Budu jim nadbíhat pořád, tak dlouho, až ona konečně pochopí. Já už nevím kudy, a zároveň nevím kam. Navrhuji jim kino, koupaliště, divadlo, vlastně vše, co je v mém dosahu. Naposledy jsem jim nabídl dálkový pochod. Kdybyste viděli, jak její oči zaplanuly, jak byla šťastná! Bohužel jen na chvíli, protože on jí řekl, spíše bych řekl, odseknul: “ Jestli chceš, tak jdi, já nikam nepůjdu.“ vnitřně jsem zaplesal, ale ona mu řekla: „ To nevadí, miláčku, půjdeme jindy, spolu, ano?“ On jí na to vůbec neodpověděl. Otočila se ke mně: „ Viď Jirko, že se nebudeš zlobit, když s tebou nepůjdeme?“ Jenom jsem přikývl. Jak strašně bych si přál, aby řekla, že tedy půjde sama, se mnou, a já pak budu mít šanci a všechno jí řeknu. Jenomže ona to nechápe, klidně mu řekne: „To nevadí, miláčku.“ Cítil jsem, jak opět šeď a černo naplňuje moji duši a mé myšlenky jsou naprosto prázdné. Pouze mne ovládla myšlenka, že je zase nejmíň tři dny neuvidím, a to mne přivádí k šílenství, skoro k zoufalství, a pomyslím-li na to, že budou jen spolu…. Cloumá mnou vztek a vše se ve mně sžírá. Den je pro mne rok, a to je věčnost, kdy jsem ji neviděl.

                „Nazdar Jirko,“ ozve se najednou přede mnou. Koukám. Karel. Musím vypadat jako naprosto úplný blbec, prostě kretén, který nevnímá okolí. Málem jsem ho přehlédl, vlastně, vůbec jsem ho neviděl. Jsem zamilovaný až po uši, ne-li výš a musí to být na mne vidět už hezky na dálku. Vlastně, otáčím se: „Kde máš Jiřinu?“ To je po dlouhé době, co ho vidím, že je sám. Vždycky byli spolu a kolikrát jsem si přál vidět jen ji samotnou. Úplně samotnou, a namísto ní potkám Karla. Co jsem se nastál před  i za jejím domem. Co jsem se nahleděl do jejích oken. A teď!

„ To je zajímavé,“ odpověděl Karel, „ ještě jsi mi neodpověděl na pozdrav a hned se ptáš po Jiřině!“

„ Promiň,“ řekl jsem, a došlo mi, že to bylo trapné a na další větu už jsem se nezmohl.

„ To nic, možná tě chápu,“ pokračoval Karel, „ máš teď chvíli čas, že bychom si zašli někam na skleničku? Víš, potřeboval bych ti něco nutně říct,“ dopověděl tajemně. Sevřelo se mi hrdlo. Pochopil jsem. Chce mi říct, abych jí dal konečně pokoj a to je můj konec. Konec všem iluzím, snům, nadějím a představám, které mne dosud provázely. Říct mu, že nemám čas, je hloupé a hrozně okaté, protože kdyby šel s ní, a udělal by mi tuhle nabídku, šel bych s nimi hned. V podstatě, prolétlo mi hlavou, jednou to stejně musí skončit, tak ať to mám tedy za sebou. Buď sbohem má skrytá lásko, mé vše, už nikdy víc…..

„ Trochu času mám, kam chceš jít?“ odpověděl jsem mu.

„ To je jedno, třeba do Muromu, je nejblíž, co?“ učinil nabídku. Kývl jsem a vyrazili jsme. Celou cestu se však nic nedělo. On mlčel a já v tom jeho mlčení cítil tíhu. Tíhu budoucího. Zatím nevyřčeného, ale jistě jistého konce. Nohy mi těžkly. Krok za krokem jsem cítil jejich tíhu. Teprve teď jsem začal chápat pocity odsouzenců, kteří jdou na popravu a na té cestě ztrácejí i to poslední, co jim zbývá. To nejcennější.

                Nad skleničkou vína začal: “ Podívej Jiří, musím ti něco říct, něco důležitého. Víš, my dva, tedy já a Jiřina …“  Zatmělo se mi před očima. To snad ne, snad mi nechce říct, že se budou brát! To utrpení nepřenesu přes srdce.

„ Víš, „ pokračoval a ztěžkle dodal, „ my se rozcházíme.“

„ Co, co?“ zakoktal jsem . „ Jak to? Proč?“  dotazuji se udiveně.

„ No, prostě se k sobě nehodíme. To je celé.“  procedil Karel.

„ A co Jiřina?“ ptám se udiveně a nevěřícně kroutím hlavou.

„ Ještě to vlastně ani neví,“ odpověděl mi.

„ Cože, ty chceš říct, že ty necháváš tu nejlepší holku, kterou znám?“ divím se a pokračuji: „ To nemyslíš vážně!  Karle, já myslím, že ona tě strašně miluje!“

„ Právě proto,“ jako by se mi to tím snažil vysvětlit, co jsem nechápal.

„ Jaképak právě proto! Ty, namísto, abys byl šťasten, že někoho máš, kdo tě miluje, ty řekneš, právě proto!“  vznáším  udiveně námitku.

„ Podívej se, Jirko, to jsou věci, které teď nemůžeš pochopit. Podívej se na sebe, vždyť ty jsi do ní blázen, jsi celý pryč, když ji vidíš, tak co mi tu chceš vykládat!“ Cítím, jak rudnu, a jak nemohu říct ani slovo. Hm, tak takhle je to. On to ví a přitom ji opouští. Tomu opravdu nerozumím.

„ Jirko, podívej se, ty jsi nás zval na příští týden na oslavu narozenin, platí to pořád?“ zeptal se Karel.

Přikyvuji, že je to pravda.

„ Jenže Jiřina je nemocná, má angínu, a tak stejně nemůže jít. Tak já tě zvu k ní. Co ty na to?“ ptá se.

 Mlčím a koukám. Pořád tomu nerozumím.  Jediné co cítím, jak ze mně opadává ta zvláštní tíha a dostavuje se pocit lehkosti. Málem bych vyskočil a hned za ní utíkal, jenže musím zachovat klid     a zjistit co se děje. Srdce mi tepe prudčeji.

„ Tak souhlasíš?“ ozval se Karel, opakujíc otázku.

„ To myslíš opravdu vážně?“ opáčil jsem ještě proti-otázkou. Došlo mi bleskem, že jsem se tím vlastně naprosto odhalil. Ale co, jsem rád, že to ví a může mi to teď být jedno. Dělal-li si legraci, aby to ze mne dostal, ví na čem je. Třeba mě zkouší, napadlo mě. Ale on pokračoval.

„ To víš, že to myslím vážně,“ odpověděl. „ Poslední dobou hovořila stejně pořád jenom o tobě. Jak jsi chytrý, jaký máš kulturní přehled a tak vůbec. Prostě, když se otočila řeč na známé, tak jsi byl vždycky jednička.“

Zatočila se mi z toho hlava. Tak přece! Pochopila to! Ví to. Ví, že jsem lepší a určitě také něco cítí, jinak by o mně nemluvila. Začínám mít pocit určité blaženosti. Teprve teď začínám chápat Máchův Máj. Tu krutou a zároveň něžnou lásku, kterou člověk pozná v životě za oponou krutosti, za kterou se ukrývá něha a lásky pohlazení. Teprve teď začínám být šťasten, teprve nyní přichází….

„ Vždyť ty mě vůbec neposloucháš, vnímáš mě vůbec? Ty jsi duchem úplně jinde!“ Slyším Karla z dálky.

„ Promiň, trochu jsem se zamyslel.“

„ To jsem si všiml,“ řekl. „ Tak dobrý, jo?“ řekl a vstal, že odejde.

„ Co jsi říkal?“ zeptal jsem se.

„ Do smrti dobrý!“  Podíval jsem se na něj:  „A proč?“ zeptal jsem se. Podíval se mi do očí a dodal :

„ Říkal jsem, že ty tvoje narozeniny to vlastně uspíšily, protože jsem dostal za úkol koupit pro tebe dárek, takže až ji v sobotu uvidíš, ber to jako dárek ode mně, já už k ní nepřijdu.“ Pak se otočil a odešel.

To léto co přišlo, bylo mé a její. Přišla láska s velkým L. Celé léto, den a den, noc a noc, my dva spolu. Ona s nádherným úsměvem, pro který padají tisíce mužů na kolena, ona s tělem krásnějším než Afrodíté, s úsměvem nad Monou Lisou a s ní já, jen já.

Říká mi lásko a miláčku. Dnes, denně, prostě pořád. Stále se mě ptá, jestli ji mám rád a já se tomu směji. Je tak rozkošná a nádherná. Když jdeme spolu ulicí, do sebe zavěšeni, myslím si, že na mně úplně visí. Mám pocit, že mě miluje víc, než kohokoliv přede mnou a to mi dává pocit jistoty. Jistotu přede všemi muži, kteří se po ní otáčejí. Je to úžasný pocit, který pozná člověk jen jednou, jedenkrát za život a napořád.

Léto utíkalo a dostávalo barvu zlacené hnědi. Naše láska je prostě krásná. Každý den na mně čeká, když jdu z práce. Vystupuji z tramvaje a už se ke mně řítí a ještě ani pořádně nestojím na refýži a už mám první polibek.

„ Miláčku, to jsem ráda, že tě vidím. Už jsem to nemohla vydržet. Ty moje lásko, máš mě rád? Miluješ mě?“  Lidé se za námi otáčí, ale nám to nevadí.

„ To víš, že tě miluji, jenom tebe,“ odpovídám vždycky. Potom obcházíme po celém městě, stavíme si chrámy, do chrámů sny a ze snů skutečnost, která pro nás znamená další budoucnost.

Jednou, když jsme šli po městě,  mi silně stiskla paži: „ Miláčku, prosím tě, dělej, že ho nevidíš, prosím tě o to!“ Proti nám se v dálce objevil Karel. Uhnout už mu nebylo kam. Dlouho jsme ho neviděli. Cítím, jak se Jiřina dívá kamsi neurčitě dopředu. Já se také snažím, ale cítím, jak se k nám blíží, čím dál víc, že se na něj stejně podívám. V poslední chvíli, kdy nás vlastně už míjel, se na něj podívám. Kývl mi a já mu pozdrav opětoval. Měl v tváři takový zvláštní úsměv, řekl bych hodně zvláštní. Rozhodně nebyl závistivý ani trestající, byl hodně podivný.  Minuli jsme se.

„ Proč jsi ho pozdravil,“ špitla Jiřina. „Ty si nepamatuješ, jak se ke mně zachoval?“ Takhle se přece nezachová člověk, který má druhého rád, aby ho opustil bez vysvětlení!“

„ Promiň, prosím tě, já, já jsem nechtěl, já myslel, že je už za námi, že nás minul, a on … to …promiň.“

„ Miláčku, máš mě rád?“ otázala se najednou docela ostře.

„ To víš, že tě mám rád, vždyť jsem ti to řekl nejmíň tisíckrát.“

„ Jenomže kdybys mě měl rád, tak jsi ho nepozdravil. Slib mi, že už ho víckrát nepozdravíš?“ Jakoby si  dupla, jenže rovnou do mého vědomí.

„ Lásko, prosím tě, jak ti to můžu slíbit, když se s ním znám. Je to takový divný, to prostě ani nejde… To se k němu nemám vůbec znát?“ opáčil jsem.

„ Miláčku, máš mě vůbec rád?“ tlačila svou Jiřina.

„ Ale jistě, že tě mám rád, jsem šťasten, že jsi, ale to přece s tím nesouvisí!“ snažil jsem se ještě obhájit.

„ Jenže pro mně je to důležitý!“ řekla tvrdým hlasem, a podívala se na mne tak zvláštně, že …

„ Vlastně máš pravdu, co je mi do něj. Slibuji ti, že ho víckrát nepozdravím, ano?“

Usmála se na mně tím svým úsměvem a já cítil, jak se zamotávám a propadám do jeho sítí, ve kterých jsem stejně už celý zamotán.

Přišlo září. Zanedlouho měl slavit Vašek z práce svátek.

„ Tohle, pánové, bude jen pánská jízda,“ říkal všem Vašek. „ Tak zítra večer před Muromem,“ volal na nás, když jsme šli z práce, protože on už do práce nešel, prý bude slavit od rána.

Jako každý den, tak i dnes na mně Jiřina čekala u tramvaje.

„ Kampak dneska půjdeme, miláčku?“ zapěla sladkým hlasem.

„ Ani nevím, nechám to na tobě, nic mě nenapadá, ale musím ti něco říct. Zítra mají Vaškové svátek a ten náš z práce ho chce zítra oslavit a zve nás všechny do Muromu, dělá to jako pánskou jízdu, tak abys věděla, že zítra nepřijdu.“

„ A i ty jdeš? “ zeptala se.

„ No, slíbil jsem mu to “ opáčil jsem.

„ A co já?“ zeptala se, „ na mně jsi nepomyslel? Tak víš co, já mám nápad, miláčku. Vezmeš mě zítra s sebou, ano?“ dodala sladce.

„ No, to je blbý, to nepůjde. Nikdo tam nebere svoji dívku s sebou.“ Snažil jsem se jí to vysvětlit.

„ Ty se za mně stydíš?“

„ Ale jdi, právě naopak.  Já bych tě vzal hned…“

Skočila mi do řeči:“ Takže mě tam přece jen vezmeš?“

Mlčel jsem. Přemítal jsem, co na to mohu vlastně říct. Ale nezmohl jsem se na nic.

Téhle pánské jízdy jsem se nezúčastnil. Byl jsem svázán objetím své lásky. Druhý den v práci pro mně zbyly jen poznámky. Slyšel jsem v dáli: „ No jó, copak Jiříček a ta jeho velká láska!“

„ Víte houby o velké lásce, sami jste ji neprožili a proto závidíte!“ odvětil jsem na tuto poznámku.

„ To máš sice pravdu, že máš nejhezčí holku, ale to ještě neznamená, aby ses nešel s kamarády pobavit bez ní. No, bejval jsi lepší kámoš!“ řekl Vašek. Mlčel jsem a přehlédl jsem to.

                Na druhý týden v říjnu jsme měli naplánovaný náš první pochod. Ten den začal nádherně. Už ráno bylo nevídané a příjemné teplo, které dělalo sváteční pohodu téhle sobotě. Čekám na ni před školou, odkud se vycházelo. Vyhlížím ji, a už ji vidím, jak v dálce přichází. Přichází blíž a blíž, a o mně se poprvé, co ji znám, pokoušejí mdloby. Přichází s úsměvem na tváři a už slyším i její hlas: „ Tak jak se ti dnes líbím, miláčku?“ Vyschlo mi rázem v krku. Přicházela v sukni, s botama na podpatcích a s takovou malou taštičkou, kterou si bere, když jdeme spolu městem na procházku. Zpozorovala můj údiv.

„ Copak se stalo, miláčku, že jsi takový zaražený?“ dotazovala se.

„ Prosím tě, drahoušku, víš o tom, že máme jít 25 kilometrů a ty přijdeš takhle  vymóděná, “ opáčil jsem.

„ Miláčku, já nevím, co ti na tom vadí, vždyť jdeme na takovou delší procházku, za dvě a půl hodiny jsme přeci zpátky, ne?“

„ Drahoušku, já ti říkám, že to není žádná procházka, ale jde se to celý den.“ Snažil jsem se ji uvést opatrně do reality.

„ Celý den?“ podivila se. „ Ale to jsi mi neřekl, jak to mám vědět, když jsem to nikdy nešla!“

Pokrčil jsem němě rameny. Přihlásili jsme se, ale mám-li být upřímný, moc se mi nechtělo, i přes Jiřinino přesvědčování, že to nakonec  přece jen nebude nic těžkého. Nechal jsem se zlomit. Myšlenka na krásný den se vypařila jako ranní opar. Všichni ti co nás předháněli i ti co jsme potkávali, se po nás ohlíželi. V jejich chtivém pohledu, na který jsem sice zvyklý, se tady v přírodě objevil i údiv a soucit zároveň. Musela to být opravdu zvláštní podívaná. Dvojice, zavěšená do sebe, jde dálkový pochod. Ona v sukni a botách na podpatcích, z drobných řemínků navíc a kabelkou přehozenou přes rameno.  Já botasky s batohem a se zmrzlým úsměvem. Cítil jsem krev ve spáncích.

„ Máš mě rád, miláčku?“ ptala se každých pár metrů.

„ To víš, že mám,“ odpovídal jsem ji, ale dnes vím, že to bylo poprvé silnější, kdy má touha byla pryč a byla nahrazena touhou být dnes neviditelným.  Už po dvou hodinách cítím, jak se do mne zavěšuje čím dál víc. V průběhu další hodiny se situace ještě víc zhoršila, až vygradovala. Netrvalo dál půl hodiny a vzdali jsme to. Sedli jsme si do příkopu a chvíli mlčeli, až nakonec spustila. Začala mi pochod vyčítat, proč a proč, až nakonec jsem se ještě dozvěděl, že jen kvůli mně šla tak daleko, a kdyby věděla, jaká je to dálka, asi by nikam nešla. Nohy má teď rozedřené a na patě puchýř jako pětikorunu.

Sedíme u cesty a ona pojednou: „ Miláčku, máš mě rád?“  Mlčím. Nečeká na odpověď a klade mi další otázku, jakoby ji ani má odpověď teď vůbec nezajímala. „ Viď, že už na žádný pochod nikdy nepůjdeme?“

„ Proč?“ ptám se : „ Příště se můžeš líp obléknout a vzít si lepší boty.“

„ Miláčku, ale ty mě nemáš vůbec rád. Podívej se, jak vypadám. Ty bys chtěl, abych takhle vypadala i příště?“ zeptala se až naivně.

„ No jistě, že nechtěl… „

„ Takže nepůjdeme!“ zajásala, když mi skočila do řeči a dodala: „Já věděla, že mě máš rád, ty můj miláčku.“ A hladila mě po tváři, jako malého chlapce. Mlčel jsem. Pak jsem odvrátil hlavu a lehl si na bok a koukal do polí. Pole byla dávno holá, vlaštovky už také odlétly. A já bych chtěl letět za nimi.

Mezitím nás míjejí další účastníci pochodu, já jim závidím …, a zrovna, když nás míjí horda veselých a rozesmátých tváří, slyším známý hlas. Otáčím se a koukám do té hordy. No skutečně, slyšel jsem hlas Honzy a skutečně, je to Honza. Poznávám ho, ale horda nás míjí v bujném veselí a ani si nás nevšímají.

Chytám Jiřinu za rameno: „ Vidíš toho kluka uprostřed?“ Ukazuji na Honzu, který se už vzdaluje společně s jakousi partou. „To je Honza, jak jsem ti o něm vyprávěl.“

S Honzou jsem seděl na základce pět let v jedné lavici, byl to můj nejlepší kamarád. A teď ho vidím po letech tady.

„ Miláčku, já jsem ráda, že si všímáš svých kamarádů, ale mohl by sis všímat také trochu i mně. Podívej se, jak vypadám, nemůžu se ani postavit.“ Pokýval jsem smutně hlavou. Na zastávku autobusu jsem ji skoro donesl, o cestě domů ani nemluvě. A celou cestu mi švitořila do ucha, jak se mi dnes odmění a pořád se ptala, jestli ji mám pořád ještě rád.

                Omarodila. Každý den z práce jsem za ní musel utíkat a být s ní dlouho do noci. Má myšlenka, že si někde seženu Honzu, abychom se viděli a něco si řekli, se momentálně jen vzdalovala, protože nebylo úniku před Jiřinou, která vyžadovala maximální péči. Neměl jsem pro sebe ani trochu času.

„ Zítra nepřijdu,“ oznámil jsem jí, když jsem se rozhodl.

„ A proč, miláčku?“ podivila se.

„ Prosím tě, neříkej mi pořád miláčku za každým slovem, pořád a pořád!“ ohradil jsem se.

„ Proč se zlobíš, já myslela, že to máš rád, když jsi mi říkal, že se ti to líbí.“

„ Líbí se mi to, ale jen v některých chvílích, kdy to tam patří, to není slovo napořád, rozumíš? “ odvětil  jsem jí.

„ Když ty teď nechceš, abych ti říkala miláčku, zítra ke mně nechceš přijít, co bude pozítří?“ dotírala.

„ Já neřekl, že nechci, abys mi tak říkala, jen ne tak často a za druhé chci se sejít s Honzou, sehnal jsem ho a dal si s ním na zítra schůzku, abychom se viděli a popovídali si.“

„ A proč bychom se s ním nemohli sejít spolu? Můžeme k němu přece zajít oba, ne? Ty už mě nemáš rád, že mě nechceš vzít s sebou?“

„ Ale já tě mám přece rád, právě naopak, chtěl jsem tě s Honzou seznámit….“ snažil jsem se jí to vysvětlit.

Ale ona mě opět přerušila, jako kdybych vůbec nic neříkal, a rovnou i za mně rozhodla.

„ Takže za ním zajdeme, až se uzdravím, hm? A někam spolu všichni vyrazíme, ano?

                 A tak se také stalo. S Honzou jsem tuhle schůzku zrušil a dal si novou schůzku. No, a až když se Jiřina uzdravila, sešli jsme se v jednom nočním baru, kam jsme ještě párkrát zašli před vojnou, kde hráli Grandiálové a kde nám bylo kdysi tak fajn. Vzpomínky na mládí jsou nádherné, avšak nic není tak bolestivé, jako vědomí, že se už nikdy nevrátí. Naše vzpomínání se neslo v duchu rošťáren a skopičin, které vždy vyvolávaly salvy smíchu. Také proto, že některé, které se tenkrát jevily jako špatné a zlé, dnes byly legrační  až groteskní, ale hlavně už nebyly vážné a člověk se jim naopak jen směje. Také Jiřina se smála, tak jak to umí jen ona. A já se na ní díval a cítil, že ji vlastně opravdu miluji a jsem vlastně šťasten, že ji mám. A jak to tak chodívá,  při každé hezké chvíli přijde vzápětí ta druhá. Nebezpečná a negativní, totálně popírající ty hezké chvíle prožité předtím. Prostě pád z výšin a do reality. Nemohl jsem si nevšimnout, jak Honza upnul svoji pozornost k Jiřině a všechny veselé historky, legrácky i šprýmy, patřily jen jí. Tolik příhod kolik jich Honza prožil za měsíc, jsem já neprožil za rok. Pozoroval jsem, jak se očima vpíjí do Jiřiny. Jak jí visí na rtech, které se bez ustání smály. Všiml jsem si, jak se pro něj stávají pastí a žalářem zároveň a ze kterých není úniku. Poznal a znal jsem ten pocit i tu situaci a jestli nechci, aby se dál rozvinula, musí co nejdříve skončit.

Otočil jsem se na Jiřinu: „ Půjdeme domů už, ne?“

„ Proč?“ řekli oba téměř současně.

„ Nějak mi není dobře, „ vysvětloval jsem příčinu svého rozhodnutí.

„ Opravdu, miláčku?“ zeptala se soucitně, „ Asi jsi trochu víc pil. Půjdeme domů, hezky si lehneš a já o tebe budu pečovat, ano?“ dopověděla rovněž soucitně.

„ Hm,“ zamumlal jsem. Větší radost mi udělat nemohla. Krásně to řekla. Potom se do mě zavěsila a podívala se na mne svým soucitným pohledem, že jsem skoro uvěřil, že mi dobře opravdu není. Honza se však zvedl současně a řekl: „ Jestli vám to nevadí, tak vás doprovodím, co já tady sám?“

Jiřina souhlasila, já nic neřekl, a tak jsme vyrazili.

                Od té doby vídám Honzu víc než často. Řekl bych dokonce, že nám nadbíhá. Zve nás do divadla, na výlety, na své nové počítačové hry a vůbec. Řekl bych, že je vynalézavý a já získávám takový divný pocit.

„ Podívej se na Honzu, miláčku, „ říkává teď často Jiřina. „ Jak krásně dokáže vyprávět, člověk se s ním může bavit o všem. A ty mi nechceš nic vyprávět. Cožpak ty už mě nemáš rád?“

„ To není tím, že bych tě neměl rád, ale je to tím, že já jsem ti o sobě už všechno řekl, také nejsem tak zdatný vypravěč, navíc všude teď chodíme spolu, takže ti nemohu říct nic nového i kdybych chtěl.“ Snažil jsem se jí to nějak vysvětlit.

„ A jak to, že on nám má pořád co vyprávět?“ Nedala se odbýt.

„ Protože nám to ještě všechno neřekl, lépe řečeno spíš tobě!“

„ Ale miláčku, snad bys nežárlil? Snad nechceš říct, že to všechno dělá kvůli mně?“ podivujícím se hlasem se snažila o dotaz, který stejně visel už ve vzduchu.

„ Kvůli mně to nedělá,“ odsekl jsem.

„ Ale miláčku, na co to myslíš, vždyť víš, že jsi pro mně jen ty a žádný jiný muž pro mně neexistuje a navíc si myslím, že jste snad kamarádi a kamarádi si …, “ najednou se odmlčela, zamyslela se, větu nedokončila,  a přestala mluvit úplně. Já mlčel také a jen ticho nás obklopilo a v něm bylo cítit to, co bylo a nemá to být už nikdy vyřčeno.

                Uběhl podzim a přišla zima. Mezitím se Honza stal nedílnou součástí našeho života a ve mně se začal objevovat určitý pocit nenávisti. Je pravdou, že Jiřina svůj vztah ke mně nezměnila, a to mi dodávalo sílu. Byl naprosto stejný, jako první den, kdy jsme se začali mít rádi. Ovšem vzpomínky na Karla, které se vluzovaly, se mi zdály být naprosto neměnné. Jiřina sice poslední dobou stejně o nikom jiném, než o Honzovi stejně nemluví, a tak podoba byla víc než zřejmá. Úplně ji nadchlo, když nás vytáhl do planetária. Sám pak vyprávěl o hvězdách tak zasvěceně, že i já jsem žasnul nad jeho vědomostmi a znalostmi, které po nás chrlil. Musím přiznat, že byl vskutku vynalézavý, výlet do Hradce na květinovou výstavu, do Litoměřic na ptactvo, a pak přišel i výlet do hor na lyže a… , aby toho nebylo málo, zahlédl jsem ho stát ve vchodu naproti v domě, před jejím domem. Cosi mi to připomnělo. Přicházelo jaro. Dokonce jsem zjistil, že jí i volá…. To bylo už smutné. Nemohl jsem jinak než začít žárlit.

„ Jestli pak víš, miláčku, „ řekla mi jednou večer Jiřina, „ že za týden to bude rok, co spolu chodíme. A za další týden tobě bude 25! Mám dobrý nápad.“

„ Hm, a jaký?“ zeptal jsem se.

„ Je hrozně jednoduchý. Prostě každý rok na naše výročí si budeme kupovat nějaký malý dárek, chceš?“

„ To vypadá dobře,“ odvětil jsem.

„ Viď? Bude to hrozně krásné, když jeden tomu druhému přinese nějaký ten malý dárek, ze kterého budeme mít radost. Miláčku, já už se tak těším! Víš, já už pro tebe totiž nějaký dárek mám.“

„ Hm, a co já, já nemám nic. Budu muset přemýšlet, abych pro tebe něco vymyslel, ale já na něco přijdu…“

Skočila mi do řeči,: „ Tak když si nebudeš vědět rady, zeptej se Honzy, ten ti určitě poradí,“ dopověděla a já cítil, jak se mi zatmělo před očima. Toho večera jsem nemohl usnout. Hlavou se mi honilo vše, to vše do sebe naráželo, aby vytvořilo jen jeden obraz. Jednu osobu. Proč pořád myslím na toho Honzu? Copak si neumím poradit sám?  Copak dárek. Nějaký dárek, honilo se mi hlavou. Navíc to její – Honza ti poradí – mi běhalo hlavou pořád dokola. Přemýšlel jsem celé dny, až dva dny před oslavou jsem na to přišel.

                Druhý den jsem čekal na Honzu před branou, až vyjde z práce. Koukám na něj, jak jde v dálce, a opravdu, jde jako slon, který má těžký náklad, a neví si s ním rady. Jeho pohled upřený kamsi do dáli vpřed, dával najevo, že tento svět je mu cizí. Zřejmě měl svůj vlastní a ani jsem se mu nedivil. Jen mě utvrdil v mém přesvědčení o mém bláznivém nápadu k vyřešení malého dárku pro moji Jiřinu. Honza mezitím prošel kolem mně, aniž by si mě všimnul, natož zahlédl.

„ Honzo, „zavolal jsem. Otočil se celý zkoprnělý.  Doslova na mně civěl a ani se nezmohl na pozdrav.

„ Honzo, potřeboval bych s tebou nutně mluvit …. .“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *